Dumy samotářského chodce

Ve svém Vyznání, předcházející Dumám, píše na úvod Jean-Jacques Rousseua: „Odhalil jsem své nitro, jak pouze tys je viděl, Věčná Bytosti! Shromáždi kolem mne nespočetný zástup mých bližních: nechť naslouchají mému vyznání, nechť hořekují nad mými nízkostmi, nechť se rdí nad mými ubohostmi. Nechť však každý odhalí též svoje srdce u stupňů tvého trůnu stejně upřímně a potom nechť jediný odváží se mi říci: Byl sem lepší onoho muže.“ Ve svých protivenstvích nalézá Rousseau v Dumách, obklopen již jen přírodou, svůj konečný klid – podroben „jhu nutnosti“, zachován svému srdci, ztotožněn s řádem, jemuž byl zaslíben. Vypořádává se se vším, co musí zpracovat citlivé srdce, nechce-li být pokořeno, ba spíše zmařeno, vědom si, že účel života přesahuje pletichy a zlo těch, kteří jsou podrobeni svým slepým tužbám a zlobě, jichž neváhají, s potěchou jim vlastní, vůči člověku kdykoli použít. Kniha je dokladem, věčným dramatem a kontrapunktem mezi Člověkem a společností (Královstvím božím a královstvím z tohoto světa), pochopením života v nitru člověka, je-li po něm současně bytostně voláno. Je věčným zápasem Východu Slunce; rozporem, který navždy upomíná, že skutečná vznešenost je pronásledována temnotou lůzy, jejíž duch na sebe bere jen jiná těla a podoby, nenávidějící však stále vše přímé a vpravdě vznešené, co nabývá skutečného květu života. Chce-li kdo pochybovat, nechť učiní onu mez v dějinách, kdy se lži vykázalo místo, jíž jí přísluší, a pravda povznesla se v základ společenského pořádku! Nechť rozváže tak kdo kolo, cítí-li se, a učiní z něj přímku, kde vymezí onen bod! – Či raději nechť mlčí, nechce-li být směšný, kdo je unášen na křídlech Molocha, na drobtech pomíjivého prospěchářství, za nějž je placen – jemuž je zaprodán na křídlech servilnosti vůči zlu! Ačkoli lze dočasně bránit Světlu, aby zářilo (a zakrývat jej pouhou jeho nápodobou, čemuž říkáme veřejný pořádek a morálka), nelze zadržet jeho konečného vítězství, jeho paprsků, razící si cestu ranními červánky. Obě entity mají nárok na své bytí; nelze vytrhnout hloží, aniž bychom tím nevytrhli i pšenice. Nechť se naplní a dokoná osud spravedlivých i nespravedlivých! Ovšem jen ve světle nabývá člověk své hodnoty a své sebeúcty. Jen ve světle nebude nakonec požrán služebníky, kteří se domáhají zadusit všeho života; stejně jako jejich bůžkem, kterému slouží a jemuž jsou sami vydáni za potravu. Toto je lidské drama ve svém cyklu, v božském dramatu, který se píše a opakuje od počátku věků. Vydaná kniha uchovává, až na výjimky, pravopis doby a je zároveň revizí a opravou místy nepřesných překladů prvního českého vydání z roku 1913. Toto vydání si neklade za cíl vystavět monument onomu velkému muži, jímž je Jean-Jacques Rousseau – takové pomníky nebývají pravdivé, a proto ani trvalé – nýbrž je pouhým jeho uznáním. Toto uznání však více než v řeči může nabývat významu u každého Jedince až ve skutku a myšlení: oprostí-li se od lži, postaví-li se sám nejen za sebe, ale za každého člověka, trpě společně s ním, který se nalézá či nalézal v poutech; v člověku, který se sám zbaví krve – má-li ji na rukou společně s celou generací lidí, sloužící Molochu; a přijme-li tím následně neméně důsledně jako Rousseau: své „jho nutnosti“.