Hranice zapomnění

Mimořádná kniha, která jako by stavěla most z rozplizlé ruské současnosti přes perestrojku do dob stalinismu

Jednatřicetiletý Sergej Lebeděv prokázal na samém počátku své spisovatelské dráhy mimořádný talent. Jeho próza se silným etickým nábojem, Hranice zapomnění, představuje nový fenomén v současné tzv. lágrové literatuře. Zatímco její vrcholní představitelé, Solženicyn, Šalamonov či Ginzburgová na základě vlastních prožitků podávali drásavé svědectví a zároveň dokumentovali téměř s vědeckou akribií mechanismy určené k zotročení a následně k úplné likvidaci vězněných, Lebeděv píše o tom, co přežilo z lágrů do dnešních časů, a to v materiálním světě i v mysli lidí – píše o tom, jak se dnešní ruská společnost vyrovnává s tímto neblahým odkazem.

Autorův zájem o geologii mu umožnil uplatnit v románu Hranice zapomnění konkrétní odborné znalosti a zkušenosti z terénu, získané při výzkumných expedicích v Severním Rusku a v Kazachstánu, v nedozírných horských masivech bohatých na minerály, rudu a uran, ale pověstných také jako dodnes neprobádaná či mnohdy dokonce utajovaná teritoria, kde narazil na trosky lágrů, hlídací věže, polozbořené baráky, přízračná města, osady a umělé ostrovy, výmysly degenerované civilizace. Fascinující jsou lomy a pozůstatky dolů – jímky, jámy, díry, hlubinné propasti, obrovitý jícen vydechující jedovaté páry, – území, která se po vyplenění zlata, minerálů, vzácných kovů a uranové rudy stala hromadnými pohřebišti zvěře i lidí.

Kritička Olga Lebjoduškina o Lebeděvově románu napsala: „Tato kniha je dnes jediná, která se ujímá těžkého úkolu historického doznání, s nímž ruská společnost nechce nic mít. Sergej Lebeděv pokládá své mučivé otázky v zemi, kde – na rozdíl od nacistických zločinců – nebyl nikdy odsouzen žádný vládce koncentračního tábora a žádný velitel popravčího komanda nestanul před soudem. Nikdo zde tedy nemůže říci, že v jeho žilách nekoluje krev katů, i kdyby třeba nebyl jejich potomkem…“

Vypravěč v Lebeděvově románu odkrývá při pátrání po aktérech „budovatelského“ díla skutečnou tvář a činy svého samozvaného pěstouna – bývalého velitele tábora otrockých prací. V jeho nálezech hraje nezaměnitelnou aktivní roli sama země, půda: ta doslova vyvrhuje ze svých útrob na povrch to, co mělo zůstat navždycky skryto, před čím už selhává paměť dědů a otců a čemu se vyhýbá perestrojková generace vnuků směřující k Evropě.

Jde o nevšední knihu s mnohovrstevným podnožím, knihu o nezapomínání, vyprávěnou tím, kdo na cestě zpátky do minulosti zpátky prochází dramatickým procesem sebepoznání, jímž uzavírá své trauma, jehož kořeny tkví v dětství prožívaném ve stínu muže poznamenaného hlubokou nenávistí k svobodnému životu.