Alza Muzeum - Nintendo versus Sega: Válka konzolí

Na přelomu devadesátých let minulého století byly osmibitové konzole beznadějně zastaralé. Vývoj se už posunul k podstatně výkonnějším šestnáctibitovým počítačům a konzolím. V oblasti počítačů docházelo k revoluční změně, kdy „opravdové domácí stroje“, jako Amiga či Atari ST, začaly být nahrazovány PC. Zcela nezávisle ale došlo k ostrému souboji mezi výrobci konzolí Nintendo a Sega, který je dnes nazýván „konzolové války“.

Je pro něj charakteristický opravdu agresivní marketing, který nezřídka balancoval na hraně nepravdy. Sega kupříkladu vedla reklamní kampaň kolem pojmu „blast processing“, čímž se myslelo to, že její konzole Sega Megadrive měla dvojnásobný kmitočet procesoru proti konzoli Nintendo SNES (7,67 MHz oproti 3,58 MHz).

V reklamách Segy to ale vypadá tak, že formule Megadrive předjíždí jako raketa staré rozhrkané auto Nintendo a navíc předvádí hry pro jednotlivé konzole tak, že ty pro Segu vypadají dynamicky a zábavně, zatímco hry pro Nintendo jsou pomalé a nudné.

Ve skutečnosti šlo ale o jediný parametr, ve kterém Sega Megadrive vynikala: Nintendo SNES mělo vyšší rozlišení obrazu, zobrazovalo 256 barev oproti 64 u Segy a i paleta dostupných barev byla mnohem větší.

Sega měla ale lepší pozici u vývojářů software a nabízela více her: V roce 1992 se v USA prodávalo 110 her pro SNES a 270 pro Megadrive. Nintendo ale mělo výborné značky a typické herní postavičky, jako je instalatér Mario. A jejich vývojáři dokázali produkovat další a další kvalitní hry, které z Maria udělaly doslova virtuální celebritu.

Nintendo se také rozhodlo zasáhnout do zaběhaného zvyku, že hry vznikají pro více platforem. Vyjednalo exkluzivní práva pro bojovou hru Street Fighter 2, která vyšla jen pro jejich platformu – a tento tah se vyplatil. Ukázalo se, že nikoliv hardware, ale právě exkluzivní hry jsou tím nejdůležitějším faktorem, který vede kupující k výběru konzole.

Velmi významná bitva se odehrála kolem herního obsahu. Nintendo se profilovalo jako výrobce konzolí pro děti a zásadně trvalo na cenzurování násilného obsahu. Nové hry, které v té době vznikaly, ale nabízely stále více grafického násilí, velmi výrazně se objevilo ve hrách jako Wolfenstein či Mortal Kombat.

Verze her pro SNES neměly žádnou krev a protože Nintendo nechtělo, aby hráč ve Wolfensteinu střílel nacistické psy, museli být změněni na krysy. Verze pro Segu taková omezení neměly.

Celá kauza kolem násilného obsahu ve hrách byla medializována a nakonec se řešila i před americkým Kongresem. To nakonec v roce 1994 vedlo ke vzniku ratingového systému EBRB (Entertainment Software Rating Board), který určuje věkovou přístupnost jednotlivých her.