Diagnostika dítěte předškolního věku, 2. díl

Publikace Diagnostika dítěte předškolního věku, 2. díl navazuje na stejnojmenné dílo, Diagnostika dítěte předškolního věku, doplňuje ho a podrobněji rozpracovává některá témata. Přináší množství aktuálních informací, které se pedagogické diagnostiky dětí v předškolním věku v současné době dotýkají. Autorky v knize reagují na nejčastější otázky, s nimiž se ve svojí odborné praxi setkávají, například: „Jak často mám diagnostiku dělat? Jak ji mám provádět? Používám správné přístupy?“ A formou odpovědí na tyto dotazy přináší hlubší vhled do problematiky, kterou mnohdy nemají učitelky mateřských škol zcela ujasněnu. Teoretické základy jsou východiskem pro úspěšnou diagnostiku i intervenci Pro čtenáře je velmi přínosné propojení praktických otázek a odpovědí s širšími teoretickými souvislostmi. V praxi se totiž ukazuje, že právě nedostatečné teoretické znalosti jsou mnohdy příčinou nesprávně realizované pedagogické diagnostiky. První kapitoly objasňují rozdíly mezi statickou a dynamickou diagnostikou z pohledu jejich cíle, forem i obsahu. Každá z nich má v procesu rozvoje dítěte své místo a autorkám se velmi hezky podařilo prezentovat jak jejich výhody, tak i úskalí. Statická diagnostika je zaměřena na stav a porovnává výkony dětí oproti ostatním vrstevníkům. Naproti tomu dynamická diagnostika sleduje a podporuje proces učení. Znalost typů diagnostik může učitelům v mateřských školách napomoci zorientovat se ve vlastní diagnostické činnosti a najít odpověď na to, co mají zjišťovat a jakým způsobem. Diagnóza není cílem, cílem je hledání řešení a podpora dítěte Autorkám se nenásilnou formou a praktickými příklady podařilo vysvětlit, že základem pedagogické diagnostiky je vytvoření systému péče, který vychází ze znalosti dítěte, poznání jeho možností, schopností, dovedností a dalších okolností vývoje, a rozpoznání silných i slabších stránek dítěte. Objasňují, že hlavním záměrem a smyslem pedagogické diagnostiky je zefektivnění výchovně vzdělávacího procesu. Diagnostika je v publikaci prezentována jako podklad pro stanovení cílené vzdělávací nabídky, pro kontinuální vyhodnocování podmínek a průběhu vzdělávacího procesu tak, aby každé dítě mohlo zažít pocit úspěchu, pocit vlastní hodnoty, vlastního přínosu ve vývoji a učení se. Aby nabylo důvěru v to, co umí, tedy ve své schopnosti a dovednosti. Aby získalo odvahu i chuť poznávat a obohacovat se o nové zkušenosti. Vzdělávací nabídka se neřídí pouze věkem dítěte, ale zejména specifiky v jeho vývoji Pro pochopení podstaty individualizace vzdělávání je stěžejní kapitola, v níž autorky v přehledných grafech znázornily možné varianty vývoje dítěte, na které je zapotřebí v diagnosticko-intervenčním procesu brát zřetel. Vysvětlují, že pokud nejsou úroveň obtížnosti podnětů a možnosti dítěte v souladu, dítě nemůže svými schopnostmi a dovednostmi adekvátně reagovat, a na naplnění požadavků nedosáhne. Příliš nízká míra podnětů dítě nerozvíjí, a zpravidla ani nezaujme. A naopak, je-li míra podnětů (obtížnost) nad rámec možností dítěte, nedokáže vzdělávací nabídku přijmout a zvládnout. Cílem diagnostiky je ucelený systém, který poukazuje na dílčí oblasti vývoje, ale zároveň na jejich vzájemnou propojenost a podmíněnost Autorky vycházejí v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání z holistického pojetí vzdělávání dítěte předškolního věku. Učení prezentují jako komplexní jev, kterého se neúčastní jednotlivé oblasti odděleně, ale více oblastí a rovin zároveň, přičemž každá ze schopností a dovedností může však působit u dané činnosti v různé intenzitě. Úroveň jedné oblasti se při učení i v diagnostice často promítne do oblastí dalších – jsou vzájemně propojeny a podmíněny. Stěžejní část je věnována oblastem, na něž je vhodné se při diagnostice zaměřit. Shodují se s oblastmi,