Portrét básníka Antonína Sovy

Z komentáře Františka Branislava k původnímu LP albu DV 15297 "Portrét básníka Antonína Sovy" vydanému v Supraphonu v roce 1966 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: ...Antonín Sova je ryze český básník, který svým výrazem rozezpíval mateřštinu, zvroucněl ji a dal jí zvláštní půvab. Je dobře poznovu se zamýšlet nad životem a dílem tohoto vzácného básníka. Kdykoli vyslovíme jméno Antonína Sovy, procitá rosnaté světlo, zazní chvála české krajiny, nad kterou zpívá skřivan, kde pluh obrací k slunci hliněné brázdy. Jak je spanilé, jak je opojné naslouchat lyrické melodii! V ní zachvěje se jarní květ, ozve se stesk po ženě, sílí víra v domov. V hlasech země je úrodnost i kov pro zbraně, vůně i křídla, oblázky na březích potoků i modravá dálka, do níž spěchá řeka. A kdo by neznal i vichřičnou sloku Antonína Sovy, která statečně bojovala za právo národa, ve které je soucit a vzdor, kterou se neochvějně věří v lidskou spravedlnost! Sovova píseň je plna životní vášně, pastelových obrazů, přírodních pohledů i lidských cest. Antonín Sova měl schopnost hluboce vyjadřovat českou citovost, porozumět dějinnému vývoji. Byl prostoupen osudem země, věděl o jejích propastech a touhách, žil její zklamání i výhry. Kdybychom hledali hudební nástroj, který nejlépe vyjadřuje Sovovu básnickou tvorbu hudebním nástrojem, nebudou to jen housle, byl by to mnohostrunný hudební nástroj, který se pod citlivým dotekem rozechvěje do tolika zádumčivých a jemných, roztoužených písní. A kolik vyvolává dojmů! Rozehraje-li se hudba verše, má věrný znak české citovosti. A jak nás hluboce dojímá, jakou úctu a obdiv v nás probouzí, když víme, že básník dovedl tvořit až do posledních dnů života, ačkoli poslední dlouhá léta znamenala pro něho hořkou samotu, bolest a utrpení. Jen vzpomínkami mohl se navracet do kraje, kde prožíval kouzelné dětství, kde příroda naučila ho vyposlouchávat nejskrytější tajemství. Miloval vody a lesy, měl rád pole a vrchy, naučil se svým krajem milovat celou svou rodnou zem, dát jí milostný hlas a přítulnost, napojit vírou v prosté lidi. Rodná krajina naučila ho hledat a nalézat citlivý výraz pro lidské duševní stavy, pro naděje, pro chvějivé nálady přírodních krás i složitého lidského žití. Dodnes je nám blízký ten jemný básník, který se probojovával k pravdě, který chtěl zplna pochopit a básněmi vyslovit smysl našeho národního života. Svými horečnými verši proteplil čas, rozechvěl tolik srdcí, dal vdechnout vůni, dal zahýřit obrazům pestrými barvami. Zádumčivá samota byla sestrou jeho mládí. Životní jeho cesta vedla ho k lidským srdcím. ANTONÍN SOVA (*26.2.1864 – †16.8.1928)