Století Miroslava Zikmunda

Bouřlivé dějiny dvacátého století očima muže, který poznal celý svět

Tato kniha není životopisem Miroslava Zikmunda. Je to pozvánka do světa pověstného archivu. Je to posezení u stolu s Miroslavem Zikmundem. Nalejete si hlteček slivovice do kameniny anebo sklenku těžšího, plnějšího červeného vína, takhle to děláváme my. Můžeme vás ujistit, že za každým příběhem se kromě jiného skrývá i konkrétní debata, kterou jsme vedli a která uváděla témata v souvislosti. Je to vstupenka do lunaparku jménem život (anebo dějiny), kde si sednete tu na horskou dráhu, tu do domu hrůzy, jindy vás odnese tobogán jménem náhoda. Půjdete s námi po stopách vzniku filmu Století Miroslava Zikmunda, po stopách života Miroslava Zikmunda a tím i po mezních situacích celé naší republiky. Jak Miroslav Zikmund říká: „Byl jsem zplozen ještě za Rakouska-Uherska a narodil se do prvních dnů republiky. Proto ji celý život považuji za svého o krapátek staršího bráchu.“

Kniha obsahuje dosud nepublikované informace, včetně úryvků z prvního, nikdy nevydaného cestopisu, dobové fotografie a ilustrace Elišky Chytkové.

Ukázka z knihy

© Století Miroslava Zikmunda, Nakladatelství JOTA, 2017

Se starým místním zřízencem jsme v Pérádéniji našli přesně ten stejný strom a já se na to místo, mezi stejné, nepatrně povyrostlé ploutve znovu posadil. A tehdy to na mne padlo. Jak ten mohutný strom pluje časem jako velryba, jeho silné deskové kořeny jsou jako ploutve, které kormidlují cestu dlouhými věky. A popluje tak majestátně dál, až ani já, ani moji přátelé na tomto světě nebudeme.

Vidíte, mezitím jsem s jedním z těch „vnuků“ udělal výbor z celého knižního díla, co jsme s Jurkou napsali, a s druhým natočil film o celém mém životě. Táhne mi na stovku a před pár dny jsme se s mojí Marií vrátili z dovolené v Maďarsku, Rakousku a Německu. Mám plnou hlavu plánů, co ještě chci, co potřebuji udělat. Je spousta věcí, kterým chci přijít na kloub, je mnoho toho, na co si chci udělat názor sám. Jako tehdy, když jsem chtěl jet, kam nejdál to půjde.

Miroslav Zikmund

Asi by bylo pěkné, kdybych řekl, že v tom vězela už odmalička moje touha cestovat. Vůbec ne. V přání dojet co nejdál byla spíš zvídavost a snaha vidět víc, vědět to, co ostatní nevědí. Tento rys – vědět, jak se věci doopravdy mají – mne provází celý život. 

Jurko, pokud jde o termíny odevzdání rukopisu: ještě nikdy jsme žádný nesplnili, Afrikou počínaje. Ne proto, že bychom byli k termínům přistupovali neodpovědně, ale prostě proto, že jakýkoli termín se vždycky snáz vysloví, než se kniha napíše. Myslím, že taky ještě žádný spisovatel nikdy neodevzdal rukopis v termínu. Protože na každém se dá pracovat do nekonečna, taky když už je vytištěn. 

Byl jsem zvědavec, hnalo mne, že jsem chtěl vidět, co neviděli druzí. Proto jsem svého času chtěl být například komorním stenografem. Říkal jsem si, když budu umět těsnopis, udělám zkoušky, bude ze mne zapisovatel, který bude sedět v parlamentu a dozví se spousty věcí dřív, než to budou lidi číst v novinách.

Miroslav Zikmund (* 14. 2. 1919, Plzeň)

Spolu s Jiřím Hanzelkou přespali na Cheopsově pyramidě, filmovali zrození sopky, projeli Núbijskou poušť, žili s ekvádorskými lovci lebek. Procestovali 112 zemí a teritorií celé planety, zdokumentovali svět. Pobývali v Africe, když zanikal koloniální systém, vynesli vlajku na